Zajímá tě, co se děje na fakultě?
Chceš víc, než jen proplouvat studiem?
Chceš konečně pořádně poznat město, ve kterém studuješ?
Co třeba vyzkoušet nějakou zajímavou stáž ve firmě nebo studijní pobyt v zahraničí?
No upcoming event for this category

Sedm let byl v Asii, teď předává své zkušenosti na VUT

Ing. Čížek Jan, Ph.D.

Narodil se v Brně. Když mu byl rok, přestěhoval se s rodiči do Prahy, kde vystudoval gymnázium a „jaderku“. Své studium zaměřil na materiálové inženýrství. V rámci diplomové práce se věnoval metodám žárového nanášení a vlivu nástřiků na únavové vlastnosti materiálů. V této oblasti začal i svůj doktorát, který se nakonec stočil k biotechnologiím. Po vysoké škole strávil sedm let v Asii, konkrétně v Singapuru. Postupem času se chtěl vrátit zpět do ČR a věděl, že chce do Brna.

Na FSI pracuje na Ústavu materiálových věd a inženýrství, kam se mimo jiné snaží přenést témata výzkumu, na která se zaměřil již v Singapuru. K tomu využívá hlavně své bohaté kontakty získané v zahraničí.

Hodně cestuje, je příznivcem dobrodružných výprav. Nejvíce se mu líbilo na Papui, v Gruzii, Laosu, na Islandu a s úsměvem vzpomíná na výpravy do Afriky. Kromě toho se věnuje sportu - fotbalu, futsalu, badmintonu, potápění, lezení.

 

Strávil jste dlouhou dobu v zahraničí. Jak jste se tam dostal a proč jste si vybral Asii, resp. Singapur?

Když jsem šel na doktorát, šil jsem do vedoucích, že chci do zahraničí. Po roce za mnou přišli: „Máš to domluvené, Monash v Melbourne.“ To je velice dobrá univerzita, tak jsem samozřejmě řekl, že to beru. Pak mi oznámili, že je v plánu mého studijního výjezdu „malá změna“. Za malou změnu považovali to, že místo do Austrálie, kde to z nějakého důvodu zrušili, mi sehnali Singapur (Pozn. Nanyang Technological University – jedna ze stovky nejlepších škol na světě). Šel jsem to hledat na mapě a vypadalo to dostatečně šíleně, tak jsem na to kývl.  Byl jsem tam jak Alenka v říši divů. Do té doby jsem byl nejdál v Berouně, pak najednou tohle. Byl to dost křest ohněm, ale aspoň byla sranda.

Čemu jste se věnoval v  Singapuru? Přeci jen jste asi počítal s úplně jiným prostředím a zázemím a to bylo najednou pryč.

Už v rámci diplomky jsem se věnoval technologiím, kterým se říká metody žárového nanášení. Tvorba tenkých vrstviček, které pak slouží jako ochrana např. před korozí nebo pro zvýšení otěruvzdornosti. Vznikají vstřikováním částeček prášku, které se roztaví pomocí plamene a následně na materiálu zatuhnou. Moje diplomová práce obsahovala modelování pomocí metody konečných prvků. Zjišťovali jsme, jaký vliv má depozice nástřiků na únavový život. Na základě toho byla púvodně vymyšlena ta Austrálie. Nakonec se do hry vložil můj budoucí šéf ze Singapuru, který tyto technologie dělá taky.

V Asii se můj výzkum stočil od únavy malinko jinam, spíše do biologie ke kyčelním implantátům. Velmi zjednodušeně: když dáte do těla umělý kloub nebo umělou kost (dnes nejčastěji titanové slitiny), je to pro lidské tělo cizí těleso, tzn. je to stejné jako tříska – tělo to vyhodnotí jako cizí a bojuje proti tomu. Běžně se to dělávalo tak, že se těmto lidem uměle snižovala imunita, ale oni pak dojížděli na kdejakou chřipku. Materiál, ze kterého jsou lidské kosti ze 70 % tvořeny, existuje přírodně (například i v mořských korálech), ale existuje způsob, jak jej vyrábět synteticky. V rámci mé disertace jsme mimo jiné optimalizovali proces výroby a získali jsme superčistý krystalický materiál. Udělat kost čistě z tohoto materiálu ale nejde, protože je to křehké a při prvním pádu z hrušky by to prasklo. Řešením je kompozit, kde se vezme klasická titanová slitina a na ni se nanáší tenká vrstva našeho materiálu nástřikem. Tenhle koncept jsme nevymysleli my, ten je známý už od 70. let. My jsme zkoušeli optimalizovat vlastnosti nanášených částic pomocí snímání jejich vlastností za letu. Monitorovali jsme roztavené kapičky vysokorychlostní kamerou a měřili jejich letovou rychlost, směry a jejich letovou teplotu. To se pak použilo ke kontrole výsledných vlastností těch vrstev.

Váš pobyt se nakonec protáhl na víc než jen dobu pro klasické Ph.D. studium. Jaké byly důvody, že jste tam zůstal a proč jste se nakonec po takové době vrátil zpět do ČR?

Z důvodu urychlení přijímací procedury jsem tam přišel jako zaměstnanec, doktorát jsem si dělal na částečný úvazek, vlastně o víkendech. Odjezd domů se ale mírně zkomplikoval: šéf mě udělal ředitelem laboratoří a viselo na mě pár lidí a velká část výzkumu. Vždycky přišel „Jan (chtít po číňanovi vyslovit „Honza“ je mučení 1. stupně), teď nemůžeš odjet, ještě tady rok zůstaň,“ Trochu zahrál na city (kvůli tomu výzkumu), sem tam přitlačil na výplatní pásku, a tak pořád dokola. Až jsem si jednou řekl, ze tam takhle budu do sto deseti a že už to opravdu chce změnu. On to ještě jednou zkusil, ale už se smál, věděl, že nemá šanci. Zvítězila touha po domově.

Proč jste si vybral Brno, když v Praze máte určitě víc známých?

V Brně mám taky spoustu kamarádů, už když jsem studoval v Praze, tak jsem sem jezdíval na otočku na pivo. Praha už je moc velké anonymní město. V Brně k sobě mají lidi blíž, nestihlo se to tu ještě zkazit.  V Praze se vám nemůže stát, že se s vámi zapovídá paní v obchodě. Navíc je tu plno studentů, Brno je mladé město, to dělá atmosféru samo o sobě. Ta Asie, to je taková horší Praha, toho už jsem měl plné zuby. Tak jsem si řekl, že půjdu sem.

Jaký byl návrat do ČR a začátky na FSI?

Když jsem se rozhodl jet domů, zavolal jsem na domovskou katedru do Prahy a říkám: „kluci, pomožte mi  sehnat něco v Brně.“ To, že nechci do Prahy, jsme si vyříkali, pochopili, že to není kvůli nim. Znali tady jednoho pana profesora, kterého jsem kontaktoval a dali jsme to dohromady. Zrovna v tu dobu Jihomoravský kraj vypisoval příchozí granty pro návrat mozků. Nevím, co se mi zrovna v dutině lebeční honilo, ale přihlásil jsem se dál je to o tom unaveném štěstí a hovězím dobytku. Už jsem tady třetí rok.

Když jsem sem přišel, neznal jsem tu ani kolegy, ani firmy z oboru, start od nuly. Noví kolegové, kteří vyrůstali na VUT, znají firmy z oboru v ČR, ale moc neznají ty venku. Já to mám přesně naopak. V tomhle se seznamuji a úspěšně plním roli exota.

Čím se zabýváte tady po příchodu na FSI?

Pořád dělám žárové nástřiky. V roce 2003 se objevila nová technologie, která se řadí do stejné skupiny, byť má trochu jiný princip. Říká se jí „cold spray“, rozumný hezky-česky ekvivalent hledáme.  Jde o to, že se částice vstřikují v pevném stavu. Místo tepelné energie se využívá kinetická které se dosáhne pomocí Lavalovy trysky, vysokých tlaků (40-50 barů) a průtoků až  80 m3. Částice tím získají vysokou rychlost (přes 1 Mach) a po dopadu se díky jejich obrovské plastické deformaci tvoří ten nástřik. Má to několik obrovských výhod a jednu gigantickou nevýhodu. Výhody jsou např. nulová oxidace, takže se dají poprvé v historii stříkat čisté kovy. Je možné tvořit vodivé vrstvy, magnetické vrstvy, nebo vrstvy, kde nejsou žádné fázové transformace. Místo tahových pnutí tam navíc vznikají tlaková, což ve většině případů zvyšuje únavovou životnost. Tou obrovskou nevýhodou je, že tato metoda není aplikovatelná na křehké materiály. Ale i tam už se blýská na lepší časy a hromy divo bijú - v roce 2010 nám na jedné konferenci prof. Yamada z Japonska dal do ruky nástřik, asi 10 mm tlustý oxid titaničitý (normálně bývají < 0,5 mm). Čili se mu podařilo nastříkat čistou keramiku a svitla naděje, že by i tato technologie mohla tuhle překážku v budoucnu odstranit.

K této technologii jste se dostal až tady, nebo jste se jí začal zabývat už v Singapuru?

Singapurci byli jedni z prvních na světě, kteří si tuto technologii pořídili. Tehdy to bylo tak drahé, že ji koupila univerzita napůl s ministerstvem obrany a umístili to do vojenských laboratoří. Oni jsou úplně paranoidní v otázce národní bezpečnosti. Před každým vstupem do té laboratoře, kde jsem působil jako senior researcher, mě čekala “šikana“ (a před prvním vstupem dokonce prověrky!). Už jsem tam šel třeba po padesáté a oni byli pořád jako by mě viděli poprvé. Ukázat pas, odevzdat cokoli, na co by šlo pořídit jakýkoli záznam – notebook, foťák a dokonce i můj prehistorický telefon, který pamatuje ještě stavbu Juditina mostu. Tam jsem přičichl k té technologii, která se mi zalíbila víc než ty starší, takže jsem pomalu začal přesouvat jádro svého výzkumu k ní.

Máte pro pokračování výzkumu v této oblasti v ČR potřebné přístrojové vybavení?

Po návratu sem pořád využívám kontaktů, které jsem získal. Tady v republice má zatím vybavení pro tuto technologii jediná firma, která si ji ale drží pro své specializované účely. I když je to docela drahé (asi 20 mil), začíná se o to zajímat více firem, uvažují o pořízení. Mým cílem je tuto technologii dostat sem na fakultu. Už si to tu dokonce svépomocí stavíme, samozřejmě za daleko nižší náklady a od příštího roku by to snad mělo být v provozu. Zatím pro všechny experimenty, které tady dělám a na kterých mi pomáhají moji studenti, využíváme mých kontaktů a necháváme si vzorky dělat v Asii, USA, nebo Německu. To je hrozně neflexibilní a proto se to snažíme rozjet tady.

Můžete shrnout ve srovnání se Singapurem a dalšími zkušenostmi, co se vám u nás na fakultě, v Brně či v ČR líbí a naopak nelíbí?

Je tady relativní klid, takže přesně to, co jsem si představoval. Já jsem neuvěřitelně naivní člověk, nevidím tady rozpory a interní války, před kterými mě všichni varovali, bavím se s každým. V Asii je kvůli konkurenci dýka do zad naprosto běžná součást vědeckého života. Kamarádství jen na oko, při první příležitosti kolegu podrazit, pokud se můžu přes jeho záda dostat malinko výš. Oni asi ani jinak fungovat nemůžou, jich je prostě miliarda a tak se hrabou nahoru takhle. Ve srovnání s tou Asii je to tady lepší.

Co považuji za nevýhodu je absence interní komunikace. Úplně tu chybí nějaká platforma, portál nebo možnost setkání, kde by se nějakým stylem dávali dohromady lidi, kteří se neznají a zjistili, na čem kdo z nich pracuje. Chybí mi přehled o tom, jaké je na fakultě přístrojové vybavení. O tom, co lidi z ostatních ústavů dělají za výzkum, se většinou dozvídám tak, že čtu odborné články a mezi autory je někdo od nás.

Co se týče mimopracovního života, máme tady výborné možnosti. Sport, příroda (to není všude samozřejmost – Singapur, Hong Kong a podobné země by mohly vyprávět), zajímavá místa, kulturní vyžití. Pivo za 25 Kč, to když vyprávím klukům v Asii, tak jen třeští oči.

Zmínil jste, že s vámi na výzkumu spolupracují studenti. Kolik vedete diplomantů či bakalářů?

Letos mám jen jednoho diplomanta a jednoho bakaláře, loni jich bylo víc. K tomu mám jednu Ph.D. studentku, se kterou jsem byl velice spokojený v průběhu její diplomové práce. Teď je na rok v Singapuru, přebrala štafetu. Do budoucna s ní počítám jako součást mého týmu. Mám v hlavě spoustu myšlenek, až tady bude hotov náš systém, budu potřebovat 4-5 diplomantů. Zatím ale nemá cenu jich nabírat tolik, je to komplikované s posíláním vzorků na dálku.

Na ÚMVI se (mimo jiných) koupily výborné a drahé nové přístroje, scratch-test, nanoindentor. Nebyly naplno využívané, tak jsem se toho ujal a vypsal na to diplomovou práci. Zrovna mi tu měří jeden šikovný klučina. Poslal jsem ho na čtrnáct dní na školení přímo do švýcarské firmy, která ty přístroje vyrobila. Tam se učil přímo u zdroje a teď už to v podstatě učí on mě. Pomáhá mi zavést jednotnou metodiku měření, kterou tady pak budeme používat.

Na ústavu se navíc pod dohledem kolegy Vítka Jana rozjela výborná věc: studenti můžou navštěvovat laboratoře a na své bakalářce začít dělat třeba už od prvního semestru, což se pak výrazně projeví na její úrovni. To je pak bakalářka na úrovni některých diplomek.

V rámci svých úvazků i učíte. Jak jste spokojený se systémem vzdělávání tady na fakultě a obecně v ČR?

Rozdělím to na dvě témata – jeden je ten systém a druhé jsou ty masy, co nám sem střední školy posílají. Univerzity jsou tlačeny nějakými čísly. Přijímačky jsou jednoduché, jsou-li vůbec nějaké. Jde se naproti kvantitě, nikoliv kvalitě. S kolegy remcáme, ale je to trend, na který si bohužel stěžují všichni, v Německu, Americe, i v té Asii.

Posláním univerzity je primárně vzdělávání a až potom ten výzkum. Je mi líto těch chytrých studentů, protože já v hodinách musím zpomalit, abych viděl, že se chytají všichni. A to se mi ti chytří začnou nudit. Snažím se jim věnovat čas bokem. Když se jim to zajímavou formou podá, tak efekt mladého nadšeného člověka většinou zafunguje. O víkendu se jela třeba Formule 1, tak si o tom povídáme, zaujmou je např. brzdy, tak si to rozebereme z materiálového hlediska. Najednou zjistí, že na to fungují ty stejné věci, které se učí.

Je mi líto, že se systém výuky přizpůsobuje horším studentům. Místo, aby se oddělilo zrno od plev a inženýrský titul něco znamenal, jsou tady tendence udržovat při životě beznadějné případy. Rok od roku se vyučovaná látka zjednodušuje, náplň přednášek zmenšuje, něco se vynechává. Studenti si stěžují, že jsou přetěžovaní, ale to je kolorit, my jsme nadávali taky. Nikdo nestíhá učit se a pařit na 100% zároveň, ale vždycky se to dalo zvládnout. My v České republice jsme na tom ještě dobře, studenti mají poměrně dobrý obecný rozhled. Ale to jsou jen dozvuky dřívějšího systému výuky a i tohle zanedlouho padne. Systém hodin tady není špatný, předměty jsou dobře rozděleny a studenti dostanou to, co potřebují do života. Potřebovalo by to ale oprášit a potom aktualizovat průběžně, každý rok přidat do učebních materiálů něco nového. Některé texty jsou tu z dob totálního nasazení.

Je něco, co byste tady zavedl, čím si myslíte, že by se mohla práce studentů zlepšit?

Až se mi tady rozjede pracovní skupina, určitě tady zavedu věc, kterou jsem se naučil v Německu. Jde se společně na oběd, profesor se studenty. Po obědě se pak sedne na čaj/kafe a hodinu si povídají, drby z města, novinky z fakulty, o fotbale, filmech apod. Ono to stejně většinou dopadne tak, že se to stočí k práci, ale nenásilnou formou. Jelikož je to velmi uvolněné a neformální, ti studenti se nebojí říkat svoje postřehy a nápady. Neuvěřitelně to funguje - nápady, ke kterým tam studenti došli, pak také zkusili. Jasně, 90 % jsou nesmysly, ale něco se může ujmout a vytvořit hodnotné výsledky.


Další rozhovor Ing. Jana Čížka, Ph.D. pro ČT (r.2011): http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095690193-pred-pulnoci/311281381940017/


OP VK Budoucnost technických oborů, reg. č. CZ.1.07/2.4.00/17.0032
Tento projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.